Mé dojmy z fotoaparátu Nikon D7100 - díl II.

Nikon D7100 díl II.

Slíbil jsem, že se s vámi podělím o další dojmy z Nikonu D7100, s nímž jsem už nafotil několik (tisíc) obrázků, takže snad mohu nyní hodnotit i některé věci, které na první pohled nejsou patrné. Během provozu přístroje se ukázalo, že vše, co jsem tvrdil v prvním díle recenze, je pravda a na svých názorech tak nemusím nic měnit. Jaké jsou další poznatky z praxe? Velmi kladně lze hodnotit výdrž baterií. Správa energie se tady povedla, protože je možné celý den fotit (v běžném teplotním rozsahu) na dvě baterie a nestalo se mi, že by přístroji scházela energie. A to i se zapnutou stabilizací objektivu, která zvyšuje odběr z baterie, právě tak jako se zapnutým náhledem vyfotografovaného snímku na displeji přístroje. Další kladné hodnocení je nutné udělit hluboko zasazenému sklíčku hledáčku, které díky svoji pozici zůstává čisté. U Olympusů, snimiž jsem fotil dřív, bylo sklíčko hledáčku blíž k oku a mnohem snadněji se tak zašpinilo, například od řas mrkajícího oka a pod. Potěší dva sloty pro paměťové karty, ale jeden z nich mohl být vzhledem množství ukládaných dat pro nové rychlé karty XQD. Pokud totiž chcete fotit sekvence, musíte použít nejrychlejší SD karty, co seženete (90MB/s), jinak díky nedostatečné vyrovnávací paměti rychlá sekvence brzy skončí. Protože při mém způsobu focení velice často měním ostřící body a také způsob ostření, je na mém Nikonu druhým nejfrekventovanějším tlačítkem hned po spoušti fotoaparátu tlačítko nazvané v návodu „tlačítko režimů automatického zaostřování“, mající s předním rolerem funkci měniče ostřících bodů a se zadním rolerem funkci měniče typu ostření, například ze stacionárního na kontinuální. Tlačítko je umístěné pod větším tlačítkem aretace bajonetu a je nesmyslně malé, i když na těle přístroje by bylo pro bytelnější tlačítko místa dost. Pokud potřebujete v rychlosti něco změnit, jde to díky zmiňované nevhodné malosti tlačítka poměrně pomalu, protože nějaký čas trvá, než ho nahmátnete. Už jsem kvůli tomu přišel o pár snímků a to každého fotografa naštve, že? Je nutné zdůraznit, že v minulém díle recenze jsem zmiňoval nevhodnou ergonomii držení přístroje a nyní se k tomu přidává i nevhodná ergonomie ovládání. Jaká škoda... :-( Chlapci od Nikonu by si někdy mohli udělat malý výlet na Fudžijamu a tam by si mohli zkusit promrzlými prsty přístroj ovládat. A pokud by si k tomu navlekli i rukavice, garantuji Vám, že by ovládací prvky na dalším přístroji byly rozhodně mnohem větší (já jsem k tomuto poznatku došel nejprve prostým odhadem stavu věcí, který se v praxi zcela potvrdil v Alpách, z čehož odvozuji, že na Fudžijamě by to bylo velmi podobné... :-) Co lze pochválit, to je samotné ostření, kontinuální obzvlášť. V dané kategorii je přiměřeně rychlé a přesné. Reklama v tomto případě nelhala. A nyní se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu a tím je obrazový výstup. Co se ukázalo na exponovaných fotografiích? Aby mohla vzniknout fotografie, je nutné k přístroji ještě připojit nějaký objektiv. Ten, samozřejmě, ovlivní výrazným způsobem výslednou fotografii. Prozatím jsem měl na přístroji tři různá skla, každé od jiného výrobce, takže rezultát nebude ovlivněn pouze jedním objektivem. Je zřejmé, že čip s 24,1 miliónem efektivních pixelů nenakrmí jen tak nějaké sklíčko. V setu s přístrojem je dodávaný svým rozsahem značně univerzální zoomový AF-S DX Nikkor 18-105 mm f/3,5-5,6G ED VR . Je to objektiv nové konstrukce, dodávaný nyní v setech s některými přístroji Nikon, mající plastový bajonet. Musím říct, že jsem na něj ze začátku pohlížel se značným despektem. Ale během používání jsem musel změnit názor. Objektiv je příjemně lehký, ale hlavně má opravdu univerzální rozsah. Pořídíte s ním vše, od širokoúhlejších záběrů architektury na širším konci, po běžné snímky ve středu rozsahu až po pěkné portréty s odpíchnutějším pozadím na dlouhém konci objektivu a ještě to můžete doplnit částečným „makrem“. Ostření i stabilizace funguje obstojným způsobem. Je to jediné ze tří používaných skel, které není určené i pro Full Frame formát, ale vzhledem k ceně, hmotnosti a hlavně naprosto univerzálnímu rozsahu si získalo můj respekt. Měl jsem ho na několika tůrách a nepociťoval jsem nutnost použít jiné sklo, protože tohle svým rozsahem zastalo vše. Výstup z něho je velice dobrým kompromisem výkonu a ceny. Obdobným způsobem lze hodnotit i druhé použité sklo. Tím je teleobjektiv Tamron SP 70-300mm f/4-5.6 Di VC USD. Rozsah skla i jeho hmotnost je velice příjemná. Vynásobením koeficientem 1,5x dostanete 105-450mm, což je velice solidní rozsah při hmotnosti 765g. Toto sklíčko vyrobila firma Tamron k jubileu trvání své firmy a nacpala ho vším, co měla k dispozici. Opět lze konstatovat, že ostření i stabilizace funguje velmi dobře. Obrazový výstup je i tady velmi dobrým kompromisem mezi výkonem a cenou. To už nemohu tvrdit o posledním použitém skle, kterým je pevná Sigma 35mm f/1,4 DG HSM. Ta, jako jediný objektiv ze tří použitých, nemá stabilizaci, ale má vynikající světelnost a naprosto nekompromisní kresbu. Ve spojení s tímto sklem může použitý čip ukázat co dovede a vykreslit celou scénu s nebývalým množstvím úžasných detailů za cenu, u níž konkurence bledne závistí. Na tomto místě lze konstatovat, že obrazový výstup je bohatý na detaily s relativně příjemnými barvami, které jsou na hony vzdáleny pastelkovému podání barev jiných výrobců, Vzhledem k vestavěnému čipu však hodně záleží na tom, jaký objektiv s přístrojem použijeme. To musíme mít u čipu s daným rozlišením a velikostí na paměti. Čip s takovou hustotou bodů na palec, jako má Nikon D7100 logicky (jako nechlazený čip) musí produkovat i nějaký šum, který bude výsledný obrazový výstup ovlivňovat. Šum lze registrovat od nižších hodnot ISO, což není nejlepší, ale dá se tvrdit, že produkovaný šum má relativně „příjemnou“ strukturu, která spíš evokuje klasické zrno kinofilmového filmu, než známý digitální šum jiných přístrojů. Při zpracování RAWu a další postprodukci lze použít různých programů a metod, které případný šum odstraní s větší nebo menší ztrátou detailů. Tady zatím nejsem schopen říct, který program je pro daný účel a daný výstup nejlepší, protože je jich dnes k dispozici větší množství a zatím jsem ani zdaleka nevyzkoušel všechny potenciální favority. Na ostrost výstupu a množství detailů má, pochopitelně, vliv i absence antialiasingového (low-pass) filtru před samotným čipem. Co napsat závěrem? Nikon D7100 má velmi dobře nakročeno, díky rychlosti i přesnosti ostření a svému čipu, k fotoaparátu snů mnoha poloprofesionálních fotografů. S lítostí je nutné konstatovat, že přes to dobré nakročení zůstal stát někde na půl cesty a to díky nedokonalé ergonomii, nesmyslně malé vyrovnávací pamětí a dalším maličkostem. Zamrzí třeba absence vestavěného Wi-Fi, které dnes obsahuje kdejaký mobil nebo kompakt za pár korun a tady je nutné dokupovat drahý externí modul. Dokonalost přístroje mohla být mnohem větší při téměř nulových výrobních vícenákladech. Společným mottem těchto nedokonalostí by mohlo být: „Proč bychom dělali za ty peníze tak dobrý fotoaparát? Kdo by potom kupoval naše mnohem dražší přístroje?“ Kdo překousne výše jmenované problémy a ustojí nějaký kompromis, rozhodně neprohloupí, když si Nikon D7100 koupí. V tuto chvíli asi, bohužel, nemá v dané cenové kategorii odpovídající konkurenci. Ale konkurence nespí. Díky ní se možná už příští rok dočkáme Nikonu D7200, který bude mít nejvíc zmiňované a vytýkané problémy odstraněny. A nebo dokáže udělat poloprofesionální zrcadlovku bez kompromisů zcela jiná firma? Tady se zatím očekávání nenaplnilo, takže se musíme nechat překvapit. Václav Hedrlín

Mé dojmy z Nikona D7100 1. díl

Vložit na facebook Vložit na twitter Záložka na Delicious

*
*
171311222
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Komentáře
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace