Vernisáž F99 v České Kamenici

Prvního října 2015 ráno. Den zahalený mlhou, který by mohl být jako každý jiný v tomto ročním období, kdybychom právě tento den neinstalovali své fotografie v České Kamenici. Tam jsme ještě nevystavovali, takže nebylo zcela zřejmé, co nás při instalaci výstavy čeká. To potom vyžaduje jistou časovou rezervu, která musí garantovat to, že divák, který přijde na vernisáž výstavy uvidí naše fotografie tak jak má, bez ohledu na to, s jakými potížemi jsme se při jejich instalaci museli potýkat.

Neznám nikoho, kdo by byl nějak extra odvázaný z toho, že musí ráno vstávat do mlhavého rána. U mne to nebylo jiné. Po překonání této drobnosti následoval nezbytný čas, kdy jsem ze sebe musel udělat “člověka“. A potom už po rychlé snídani přeběhnout kopec k Láďovi (prezidentovi fotoklubu), nasednout do automobilu a vyrazit směrem na Děčín, kde jsme přibírali Emilku (nejlepší členku fotoklubu za minulý rok). V této zcela reprezentativní sestavě jsme plni optimismu vyráželi z Děčína směrem na Českou Kamenici vstříc danému úkolu: nainstalovat v kulturním domě naše snímky. Kulturní dům je vtomto městě naštěstí nedaleko náměstí přímo vcentru města, takže jsme jej po-té, co jsme samou radostí z tohoto zjištění objeli jeden místní kruhový objezd dvakrát, plavně zaparkovali přímo před služebním vchodem. Následovala krátká domluva sředitelkou kulturního domu, která nám předvedla prostory, určené k instalaci naší výstavy a dala nám kdispozici nesmírně ochotného údržbáře celého zařízení, který nám byl k dispozici po celou dobu instalace výstavy, přičemž pro nás zařídil vše potřebné a navíc nám ještě poradil, kde je možné se v České Kamenici chutně naobědvat. Ale to už nepatrně předbíhám.

Každý výstavní prostor je trochu jiný a je třeba nějakým způsobem do jeho prostor rozmístit snímky, které jsou právě k dispozici. Ty mohou být situované buď na výšku nebo na šířku, případně mohou být také čtvercového formátu. Naše fotografie měly všechny dříve uvedené atributy. Výstavní prostory ovšem zpravidla neumožňují umístit na jakoukoliv pozici jakkoliv situovaný snímek, zpravidla z prostorových důvodů. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Tady byly preferovány snímky exponované na výšku. Se snímky „naležato“ byl trochu problém, neboť pro jejich instalaci na zeď byla nutná přídavná lišta pod každý takto situovaný snímek. Jak už to v životě bývá, snímků „naležato“ bylo o polovinu více, než bylo kdispozici instalačních lišt. Ale i tento zdánlivě neřešitelný problém se nakonec díky šikovnému člověku, který nám byl nápomocen, podařilo úspěšně vyřešit.

Instalace tisků fotografií do připravených rámů trvala zkušenému týmu tří lidí zhruba hodinu a půl. To bylo zvládnuto v rekordním čase. Důvodem této rychlosti bylo, že fotografie byly v rámech překryty průhlednou fólií a nikoliv sklem, se kterým je nutná výrazně opatrnější manipulace a součinnost dvou lidí, namísto jednoho člověka, který si tady bez problému poradil s průhlednou fólií.

Tisky jsou nainstalované ve svých rámech, záhy jsou k dispozici i chybějící instalační lišty. Zbývá ještě nějak „logicky“ poskládat fotografie, které spolu nějakým způsobem souvisí na přidělená místa tak, aby tato souvislost byla zřejmá i divákovi. Když jsme zvládli všechny tyto běžné nástrahy instalace, mohli jsme se řádně vyhladovělí odebrat na náměstí do doporučeného podniku na oběd. Již cestou jsme zjistili, že ranní mlha je dávnou minulostí. Nad námi byla jasně modrá obloha, slunce svítilo tak, jako kdyby ani nebyl říjen a nově udělané fasády na domech obklopujících náměstí České Kamenice zářily takovým způsobem, že nám z toho až přecházel zrak. Logicky se tak na obědě řešila už při polévce otázka, co s časem, který jsme měli k dispozici do začátku vernisáže. Po vzájemné dohodě byla preferována návštěva nedaleké rozhledny Na Studenci, která patří mezi národní technické památky. Patřičně posilněni obědem nasedáme do automobilu a odjíždíme do míst, kam až se dá v tomto případě automobilem zajet. Po zaparkování na parkovišti se vydáváme pěšky směrem do kopce okolo malebných hrázděných domků. Ty posléze končí, následuje cesta přes louku, okolo lesa. Vzhledem ke zdravotní indispozici Ládi se vydáváme na vrcholovou tůru pouze s Emilkou, Láďa zůstává odpočívat na okraji lesa a užívá si plně paprsků poledního sluníčka. Co nás s Emilkou překvapilo, to byla kameny dlážděná cesta, která vedla lesem až na samý vrchol k rozhledně. Tu bychom tady nečekali. Pod vrcholem potkáváme odpočívající pár turistů, na vrcholku rozhledny potom další pár mladých Němců, kteří na pozdrav odpovídají česky. Samotná rozhledna je nákladem zhruba dvou miliónů korun zrestaurovaná. Trochu připomíná rozhlednu na Petříně. Oprava rozhledny probíhala z části zpeněz EU, z části potom od soukromých sponzorů, z nichž každý má uvedeno jméno na cedulce instalované na každém schodu vedoucím na rozhlednu. Cestou kvrcholu tak můžeme číst jak česká, tak německá jména. Na samém vrcholu rozhledny ovšem přichází trochu zklamání. Místo fantastického rozhledu do dalekého okolí, které umožňovalo počasí s dohledností minimálně 70 kilometrů můžeme z rozhledny až na malé vyjímky do dvou směrů sledovat pouze prosychající koruny přestárlých stromů vyrostlých v těsném okolí rozhledny. To je jistě škoda. Cestou z kopce tak dvakrát odbočujeme z dlážděné cesty do lesa, abychom získali výhled i na místa, na něž z rohledny pro přerostlé stromy nebylo vidět. To se nám na místě suťového pole a zdruhé strany vysoké skály i daří. Bez problémů scházíme v obuvi, sníž jsme původně neplánovali dělat žádné tůry, po dlážděné cestě zpět k odpočívajícímu Láďovi. Ten mezi tím nabral na slunci novou energii, takže nás mohl převézt na další nedalekou lokaci a to sice Zlatý vrch (657 m. n. m.). To je Národní přírodní památka s kamennými varhany dlouhými až třicet metrů. Ty jsou tedy mnohem větší a působivější, než varhany známější z filmové pohádky u silnice z České Kamenice do Nového Boru. Zajímavý skalní útvar zde byl objeven již za první republiky při těžbě kamene. V roce 1940 zde byla těžba přerušena a Němci z ní říšskou vyhláškou udělali chráněnou oblast. Po válce soudruzi komunisti těžbu obnovili, dnes je z ní opět chráněná oblast a doufejme, že tomu tak bude i nadále.

Po prohlídce této přírodní zajímavosti máme stále ještě časovou rezervu, výborné počasí i náladu. V nedaleké Vísce zná Emilka jedno stavení, zvané „U bábinky“, kde je možné se příležitostně ubytovat nebo občerstvit. A protože „čas dozrál“ na odpolední kávu, svorně vyrážíme. Po příjezdu, ještě před opuštěním automobilu přichází majitelův pes, který nás v autě náležitě očichal a prověřil (jak se na slušného psa patří) a pak nás nechal velkoryse vystoupit. Mezi tím nás vítá i odrostlejší kotě, na okamžik vzbudíme zvědavost i ve stádečku lam, které majitel chová spolu s několika poníky na svahu za svým domem a z jejichž vlny vytváří různé výrobky. Ani majitel na sebe nenechává dlouho čekat, a tak za malý okamžik můžeme labužnicky vychutnávat vonící kávu ustolu vedle domu, který nám při daném počasí připadal vhodnější, než stoly umístěné pro tento účel přímo v domě. Musím zmínit i to, že se v tomto místě scházejí i další fotografové. S jednou takovou skupinou jsme se minuli pouze o jeden den. Emilka dokonce vykonala na místě ještě jednu návštěvu, aby se mohla se spřátelenými kolegy setkat.

Dobrá káva nás patřičně vybudila, a tak jsme se mohli přesunout znovu na místo zahájení naší vernisáže, kde už pilně trénoval místní hudební doprovod a připravovalo se nezbytné občerstvení pro hosty. Úderem páté hodiny začala vernisáž, přesně tak, jak bylo naplánováno, krátkým projevem ředitelky kulturního domu. Já jsem po-té mohl představit své kolegy a říct několik slov k naší výstavě nazvané „Červený akcent“. Místní hudební doprovod se také nenechal nijak zahanbit, čímž vytvořil příjemnou atmosféru na prohlídku vystavených fotografií. Když opadl hlavní nápor, mohli jsme ještě vklidu podiskutovat s místními příznivci fotografie, čímž byla završena celá vernisáž. Druhý den se z našich fotografií mohli těšit místní účastníci tanečních kurzů a posléze i další návštěvníci kulturního domu. Trvání výstavy je plánováno zhruba na jeden měsíc a je možné shlédnout tisky velikosti 50x70cm nebo čtverce 60x60cm. Celá akce se velmi vydařila. Prožili jsme příjemný den s přáteli, navštívili jsme několik zajímavých míst. Nelze si přát nic jiného, než aby příprava všech dalších vernisáží měla podobný průběh.

Václav Hedrlín